„Jééé, já bych chtěla, aby tam vytryskly barvičky. Takové ty co je lidi po sobě hážou. To bude hezké, žééé! Šlo by tóóó?! Jo jo jo. Slibte mi tóóó.“ Si ležím takhle po ránu na té svoji cimře a najednou rozrazí dveře ten tlustý bachař, a že mám mazat za ředitelem. Ten na mě hned spustil: „Manželka chce oslavu narozenin. Má jubileum, víte. Prý jste dělal do detonací. Ne nadarmo jste za ten trezor vyfasoval patnáct let. Když se oslava vydaří, můžete pro mě dělat častěji. Aspoň vám to uteče jako voda.“ Haha, tuze vtipné. Musím tu teď sedět, míchat vodovky, plnit je do balónků a poslouchat tu jeho rašpli. „Jůůů, to bude žůůůžo. Ono to tam vyprskne a všichni se budou smát!“ Jo, od ucha k uchu. Ti dám, uteče jako voda. Udělám ti takovou oslavičku, že vám budou sousedi závidět. Unikla mu totiž jedna věc. Netuší, že nejsem jenom kasař, ale hlavně kafař. Hezky nechám vyletět do luftu hlavně tu zeď a venku si dám kafe. Pořádné, ne jako tady ty břečky, o té její nesce nemluvě. Parádní kafe, které nesmrdí zatuchlou cikorkou, ale voňavou svobodou.